Jít každý měsíc do knihkupectví pro
nový titul ke čtení znamená odlehčit svou
peněženku alespoň o dvě stě korun, a i takových knih už
dnes moc není. Jít ale do antikvariátu znamená
přes týden si schovat pár drobných, které
stejně zatěžují kapsu peněženky tak, že nejde zapnout.
Oblíbila jsem si v Jičíně jeden malý
antikvariát. Je to místo se zvláštní
atmosférou, místnost sotva šest krát šest
metrů, ve které jako by se zastavil čas.
Paní sedící ze pultem, vždycky držící
knihu, jen občas přelétne očima obchod. Nechá mě v
klidu probírat se policemi a protahovat se úzkou
uličkou. Oči nevědí kam se podívat dřív,
zápalava známých i vzdálených
titulů, každý s jiným hřbetem. Každá
zařazená ve svojí
polici a kategorii. Kolem mě ticho a vůně starého
papíru. Najít tu Erbenovu Kytici za stejnou cenu jako
poplatek za vstup do ordinace našich lékařů? Žádný
problém. Není však problém, objevit i knihu
poměrně novou s výraznou slevou. Jako by všechny ty knihy říkaly: „
Prostě mě už někdo přečetl, teď je řada na Vás.“
Antikvariát je prostě místo, kde lze za 5 Kč koupit
Maupassanta, ale i zalistovat ve slavném životopise Karla
IV.
Je to místo, kde lze zapomenout na přítomnost a
ponořit se do minulosti.
Je to místo, kde v sobě můžete objevit touhu najít
poklad, který nakonec objevíte.
A je to místo, kde si můžete perfektně odpočinout.
Takových míst už dnes moc není.