Reklama
 
Blog | Lucie Hronová

Neobvyklé přátelství

Toužila jsem vždycky po hadovi, i když jsem milovala a miluji hlavně koně a kočky. Kočka by se ale nesnesla se psem a kůň by na panelákovém balkóně bydlet nechtěl. Had, to  bylo něco tajemného, lákavého a nedostižného. Stál hodně přemlouvání rodičů, kterým při myšlence na "plazící se potvoru"vstávaly vlasy na hlavě.

Vybrala jsem si ji ve zverimexu a  hned dostala jméno Julie. Věděla jsem, že ji budu mít ráda, dokážu "zahořet" zvláštním citem i ke šnekovi v lese jen co si ho vezmu na ruku. Ale nikdy jsem si nemyslela, že si k takovému zvířeti dokážu vytvořit tak silný vztah.

Stala se časem mou věrnou kamarádkou. Naučily jsme se rozumět jedna druhé a hlavně já jí. A  i když její závislost vůči mě spočívá pouze v tom, že ji kupuji myši, cítím, že ví, kdo jsem. Pokud je v cizím prostředí, drží se u mě, když jí hladí někdo cizí, hledá mě. Hadi mají dobrý čich a hlavně umí rozpoznat teplotu na desetiny stupně Celsia, podle čeho najdou kořist. Kromě toho prý cítí tep a dokážou si ho zapamatovat, podle toho si údajně zapamatují i majitele.

Naše přátelství je opravdu zvláštní. Není jako mezi lidmi, je tiché a sotva vyslovitelné. Pochopila jsem, jak ji mám ráda, když jsem o ní měla strach u veterináře. Jak jsem si nedokázala představit, že neuslyším večer šustění, když prolézá teráriem. Pochopila jsem, jak jí potřebuju ve chvílích, kdy mi není dobře.

Reklama

Naposledy jsme spolu ležely na posteli. Nebylo mi zrovna veselo. Se zavřenýma očima jsem hladila její hladké a příjemné tělo. Uklidňovalo mě, že je se mnou. Najednou přejela hlavou a krkem přes moji tvář a vlasy.Tak moc mi to připomnělo pohlazení od přítele, se kterým jsme se pár dní neviděli, a který mi chyběl, až mi do očí vyhrkly slzy. Bylo to, jako by mě chtěla pohladit ona.

Když jsem si jí před 3 roky přinesla domů, vešla se mi na dlaň. Teď jí nestačí ani pár dlaní chlapských. Přesto pořád zůstane mou malou Jůlinkou, kamarádkou, o niž se můžu jiným způsobem opřít.