Těším se na víkend, jak si v Jičíně projdu svoje oblíbené malé krámky. Textil, papírnictví, knihy. Znám je, vím, co od nich čekat. Jsou v nich milí lidé, ochotni vždy poradit. Je v nich osobní atmosféra. Je v nich i jistota.
Oproti tomu v Praze, když něco potřebuji, vyrazím do nějakého nákupního centra. U nás na čtyřce je jich dost. Ať se rozhodnu jet po trase C na kteroukoliv stranu, vždy k nějakému dojedu. Je v nich spousta krámků, nepřeberné množství zboží, služeb a slev. Je tam také mnoho prodavaček, některé neochotné, některé ochotnější jen proto, že jim to nařizuje předpis – usmívat se. Jedno mají vždy společné – jsou velké a neosobní.
Nic proti takovým centrům nemám, chodím do nich také. Ale i v Praze vyhledávám častěji menší krámy. Připadám si v nich víc útulněji, mám pocit, že víc vědí, co potřebují a když to neví, pomohou mi to zjistit.
Velké obchodní centra takové malé krámy ale vytlačují. Lidem je pohodlnější zaparkovat v podzemní garáži, nakoupit týdení nákup v supermarketu a k tomu koupit i jiné věci, které zrovna potřebují. Vše na jednom místě, pod jednou střechou. Zapomenou v tom shonu lidí a množství věcí, že jsou tam vlastně sami. Že na ně tem gigant zapomíná už v tu chvíli, kdy jejich auto opoští podzemí.
Opakuji svou větu, nic proti nim, ale potřebujeme jich opravdu tolik? Nestačilo by jich méně? Jen takové množství,aby je mohly v klidu doplňovat i tu osobnější kamenné obchůdky, kde můžeme také sehnat, co chceme?