Když jsem začala chodit s přítelem mimo Prahu, neustále si mě dobíral: "U vás v Prahe se furt troubí." Nikdy jsem si toho nevšimla, ale když mi to pořád říkal, přestala jsem po autech jen koukat, ale zkusila je poslouchat. Dnes mu dávám za pravdu a spolu s ním si na pražské řidiče stěžuju.
Vycouvat z řady aut, ze zpátečky zařadit jedničku a hurá dopředu. To by za mnou ale nesměl být nervozní pán, co už už chce jet a já ho tak omezila. Tak si zatroubí. Jako by měl strach, že když klakson alespoň dvakrát denně nepoužije, tak mu zarezne.
Paní před vámi se bojí vjet do křižovatky? Tak co s ní, zatroubíme si na ní. Co na tom, že jsme jí tím ještě víc znervózněli. Ona přece nemá právo být nejistá, každý musí umět jezdit jako já!
Pořád někam spěchat a myslet si, že ten zvuk vydávaný díky naší vzteklosti na úkor ostatních, nám pomůže ke zrchlení už tak vražedného tempa, je omyl.
Výrobci vědí, proč montují do volantu obdobu zvonku na kolo, ale někteří řidiči z Prahy se to možná nikdy nedozví. Přitom je škoda, aby jim to bylo zatajeno. Možná by mohli jet na soustředění do nějakého menšího českého městečka. Vždyť člověk je od přírody tvor učenlivý, tak třeba se dá naučit i to, že ne za každé situace jsem králem silnic a všichni ostatní mi musí uhnout a když neuhnou tak schytají salvu do ušních bubínků…